Pravidelný úklid
Také máte někdy pocit, že i kdybyste se rozkrájeli, nebudete mít nikdy tak dokonale uklizeno, jako vaše kamarádka / sousedka / známá / kolegyně? Také vás to frustruje? A také si říkáte, jak to dělá, že má doma tak perfektní pořádek - a to neustále - jak to vůbec stíhá, při práci, množství koníčků a případně i malých dětech?
Možná se někdy cítíte právě jako Erika, hrdinka následující mikropovídky...
Pravidelný úklid
„Co je ti?“
Erika si povzdechla. „Nic.“
„Jak nic?“ nedal se odbýt Josef. „Poslyš, jsme
svoji třiatřicet let, vážně myslíš, že nepoznám, když tě něco žere?“
Cosi zamručela, pak se však nadechla a zpříma
na něj pohlédla. Nakonec byla vlastně ráda, že se zeptal. „Ty návštěvy u Karly
mne strašně deprimují. Nejradši bych tam nechodila.“
„Prosím tě proč?“ vyjevil se. „Karla je přece
fajn a sama víš, že je osamělá. Vždycky je ráda, když za ní přijdeme. A jaký
dělá bezvadný chlebíčky!“
Křivě se usmála. „No, to je ono. Bezvadný
chlebíčky. Byt jako klícku. Všude sterilně uklizeno. Deprimuje mě to, chápeš?“
„Ty to dramatizuješ, Eri. Nemůže mít sterilně
uklizeno, má přece kočku.“
„Viděls tam někdy na podlaze chlupy?“
„Asi má výkonej vysavač, ten robotickej, co
uklízí sám. Jestli chceš, koupím ti ho k Vánocům.“
Josef vytáhl z kapsy klíče, odemkl vstupní
dveře. Přivolal výtah, celou cestu do pátého patra mlčeli. Erika znovu
promluvila až u nich v předsíni: „Tak se na to podívej! Boty. Kabáty. Deštníky.
Tady krabice, támhle krabice. Zimní věci, nářadí, stan, o ty gumáky už
zakopávám nejmíň měsíc.“
„Kam je jako mám dát?“ ohradil se. „Do botníku
se nevejdou a v kumbálku je plno.“
„Právě! Kumbálek máme přervaný věcma. Kufry,
kabelky, sezónní boty, boty do divadla, zavařovačky, kytara… já to všechno ani
vyjmenovávat nebudu. A podívej se, jak to vypadá v obýváku. V knihovnách kromě
knížek narvaný kde co, všude se něco povaluje – tady máš harmoniku, já tamhle
šití, v koutě je taška s klubíčkama, tamhle zase tvoje barvy, gymnastický
balon, svíčky. Dokud byly děti malý, dalo se to ještě tak nějak pochopit, že je
tady věčně něco roztahanýho… Ale už jsou velký, jezděj jenom na víkendy a já
mám stejně pořád pocit, že jenom furt něco někam přendavám a uklízím a něco
někde srovnávám. Že tím zabíjím spoustu času a výsledek – nula!“
Josef se poškrabal ve vousech. „Možná bychom
mohli dát nějaký věci do sklepa.“
„Do sklepa? A jako kam tam? Nehledě na to, že
je tam vlhko.“
„Tak to víš, Eri, máme tři plus jedna v
paneláku, s úložným prostorem jsme bojovali vždycky, to není jako barák,“
rozhodil bezmocně ruce.
Unaveně se posadila na botník. „Karla má jedna
plus jedna.“
„No ale je sama.“
„Má jedna plus jedna! A vždycky naprosto
perfektně uklizeno. Nikde se jí nic zbytečně nepovaluje, se střídáním a
ukládáním zimních a letních věcí zjevně nemá problém – a že by měla málo věcí,
si rozhodně nemyslím. Navíc, všechno se jí doma jenom blyští a knížky má snad
vyrovnaný podle pravítka. Když vidím ten její pígl-nýgl pořádek, připadám si
totálně neschopná!“
Josef si sedl vedle ní, objal ji kolem ramen. „Ale
no tak, Eri, přece kvůli tomu nebudeš brečet! Myslím, že to vidíš moc černě. V
bytě se má přece bydlet, ne ho předvádět návštěvám jako výsledek brilantního
uklízecího výkonu. Tak se tím neužírej, mně se tady s tebou bydlí dobře a jsem
rád, že máš kromě práce taky nějaký koníčky.“
Popotáhla. „To má Karla taky. Chodí na spoustu
kurzů, však jsi ji slyšel, jak nám o tom vykládala. A přesto…“
„Hele, třeba trpí nespavostí. Nebo ráno nemůže
dospat nebo… já nevím. Prostě se na to vykašli. Karla je Karla a ty jsi ty a já
mám rád tebe a ne Karlu, tak to neřeš. Radši v sobotu pojedeme na výlet, než
abychom tady celej den šůrovali.“
Erika se přitulila k manželovu rameni. Vždyť
měl koneckonců pravdu. Sice neměli sterilně uklizeno, ale bydlelo se jim tu
společně dobře. A na sobotní výlet se vyloženě těšila. Hlavně, že můžou být
spolu a mají se rádi!
***
Karla si otřela ruce do utěrky. Tenkostěnné
skleničky pro jistotu umývala a utírala hned potom, co návštěva odešla. Ne, že
by jí to nějak moc bavilo. Ale bylo to zkrátka jistější, nerada by přišla už o
třetí sadu.
Když uklidila poslední sklínku, luskla prsty. „Ogdlik!“
Zpod linky vylezl podsaditý mužík, vysoký byl
Karle sotva ke kolenům. Měl vypoulená očka, vous až po pás, na bosých nohou po
čtyřech prstech s dlouhými, drápkům podobnými nehty. Hluboce se před Karlou
uklonil.
„Ogdliku,“ oslovila jej vlídně. „Hosté odešli,
za chlebíčky jsi sklidil velkou chválu.“
Mužík se potěšeně usmál. Znovu se uklonil –
tak hluboko, až vousem trochu zametl zem. „Ogdlik po hostech všechno uklidit,“
řekl chraplavě. „Ogdlik vysát, vytřít, umýt koupelnu a vyčistit záchod kočičce.
Ogdlik utřít prach, zalít květiny, umýt nádobí, vyžehlit paní šaty a uvařit pro
paní večeři. Paní být spokojená! Být móc spokojená!“
Karla pohladila mužíka po hlavě. „Děkuji,
Ogdliku. Jsi dobrý služebník.“ Jen pro to sklo kdyby měl trochu větší cit, ale
co už. Nikdo není dokonalý.
Nechala Ogdlika pracovat a vydala se do
předsíně. Musí si v kumbálku najít ty modré lodičky, potřebuje je na večer do
divadla.
Vzala za kliku, rozsvítila. Soustava žárovek
ozářila prostor o délce dvaceti a šíři nejméně šesti metrů, plný polic, regálů,
pytlů, košů a různých krabic polepených štítky.
Karla se spokojeně pousmála. Absolutně si
neuměla představit, že by mohla bydlet v příjemné anonymitě dvanáctipatrového
věžáku, kdyby si svůj útulný byteček nedokázala pomocí kouzel vybavit několika
mimoprostorovými komorami!
Komentáře
Okomentovat