Trable s obuví

Trable s obuví je mikopovídka, kterou jsem napsala na základě určitých reálných zkušeností s nákupem bot. Povídka je tedy sice fikcí, nicméně přiznám, že hlavní hrdinka má jisté autobiografické rysy. Minimálně v tom, že i já mám z nakupování bot (zejména bot pro děti) také už docela slušné trauma ;-)



A nákupem to mnohdy bohužel nekončí...

Mikropovídka "Trable s obuví" se umístila v soutěži Cena Karla Čapka 2018 na krásném třetím místě a byla publikována ve sborníku MLOK 2018.

Ukázka:

V tu chvíli k Evě došla prodavačka a úslužně se tázala, jak může pomoci.

„Máte nějaké normální dámské polobotky v osmatřicítce? Ideálně černé. Bez podpatku.“

Prodavačka zrozpačitěla. „Podpatky jsou velmi módní. Všichni je chtějí!“

„Všichni evidentně ne.“

Slečna se snažila a v příští půlhodině přinesla snad deset různých modelů – černé, přinejhorším tmavě šedé, pouze s minimálními podpatky.

Eva zkoušela jedny boty po druhých a propadala dobře známému zoufalství. Některé nesnesitelně tlačily, stejný model ve vyšším čísle byl beznadějně velký. Do dalších polobotek se jí noha nevešla na šířku. Jiné ukrutně dřely na patě… Zkrátka jako obvykle.

Nakonec se malomyslně vydala uličkou mezi sportovní obuví. Kéž by sehnala aspoň tenisky! Vždyť do těch starých už teče.

Po chvíli se za ní ozvalo tiché, zjevně však významné zakašlání.

Otočila se.

Mezi regály stál obtloustlý mužík neurčitého věku. Z jeho špatně padnoucího, staromódního obleku čpěl pach naftalínu, majestátní pleš lemoval zbyteček tmavých vlasů, měl povislé tváře a výrazný předkus, zpoza brýlí s kostěnými obroučkami sledoval Evu lehce vypoulenýma očima.

„Mladá paní,“ oslovil ji laskavě, „všiml jsem si, že máte jisté… ehm, problémy.“ Lehce kývl směrem k vystaveným botám.

Nechtěla být nezdvořilá, ovšem vybavovat se s ním nemínila. „Trochu.“

„Trochu? Ale no tak! Už vás chvilenku pozoruji. Tohle nejsou běžné potíže, mladá paní. Mohl bych vám pomoci.“

„Prosím?“

„Jsem…“ rozhlédl se, jakoby se chtěl ujistit, že ho nikdo jiný neuslyší, pak se naklonil o trochu blíž. „Odeklínač.“ Znělo to dramaticky.

Napadlo ji, jestli neutekl z nějaké léčebny. Asi by ho neměla provokovat. „Odeklínač?“

S významně zvednutým obočím a patřičnou dávkou hrdosti přikývl.

Celou povídku si můžete přečíst zde:

 
A ještě jedna intofmace ze zákulisí: k napsání povídky mne kromě reálných životních zkušeností inspiroval i tenhle článek od Sikara.