Kukuřice, krocani a… ne, to rozhodně není všechno
Článek o psaní publikovaný poprvé na Triumvirátu, a to 16. září 2015
Následující text je primárně nikoli však výlučně určen těm, kteří se
ve svých dílech pohybují v reálném historickém prostředí. Máte-li svůj
vlastní svět, jste do značné míry svobodnější, byť i tak je třeba,
abyste se přinejmenším zamýšleli nad určitými principy fungování
společnosti na daném stupni vývoje. Což je ostatně téma, jehož se články
na Triumvirátu již opakovaně dotkly.
Zasadíte-li děj příběhu do skutečného historického prostředí – ať už
píšete klasický historický „román“ anebo si pohráváte s alternativami či
vnášíte do reálného světa prvky fantastiky – klade to na vás jako na
autora, ať chcete nebo ne, určité nároky (takže si rozmyslete, jestli se
do toho opravdu pustíte). Musíte totiž vědět, o čem píšete, a to pokud
možno více než jen rámcově, při psaní byste měli navíc uvažovat nejen
nad vlastním příběhem, ale i nad prostředím, v němž se odehrává.
Tady se můžeme vrátit k té kukuřici a krocanům v nadpisu: To, že
některé potraviny přišly do Evropy až po objevení Ameriky, se dá
považovat za obecně známou věc. Mohlo by se tedy zdát jasné, že i
mladého a začínajícího autora napadne, že popisovat ve svém příběhu
zasazeném do Evropy vrcholného středověku kukuřičné lány, nebude dobrý
nápad. Protože tohle přece ví každý. Omyl! Před nedávnem jsem četla
román odehrávající se v Anglii 12. století a hradní pán zde kontroloval
úrodu kukuřice. Ne, nevymýšlím si. V tomto případě se sice nepochybně
jednalo o chybu překladatele, který jako kukuřici přeložil mnohem
obecnější anglické slůvko „corn“ tedy obilí. Ovšem pokud je schopný
takovou chybu spáchat překladatel, skutečně se jí nemůže dopustit i
autor?
Jenže ono nejde jen o tu kukuřici a krocany, případně jiné plodiny či
importované vymoženosti (středověký rytíř si dýmčičku nezakouří a
bumerangem házet nebude). Pokud totiž chcete, aby váš příběh nestál na
hliněných nohou, aby měl něco navíc, aby dýchal atmosférou a aby to, o
čem píšete, bylo věrohodné, pouze se základními informacemi nevystačíte.
Je nabíledni, že jsou-li vaši hrdinové skutečnými historickými
osobnostmi, je žádoucí si o nich něco zjistit, než je ve svém textu
„oživíte“. Nejspíš si i leccos zjistíte o době a prostředí, v nichž se
vaši hrdinové – ať už ti obecně známí, méně známí či zcela smyšlení –
pohybují. Jenže pokud zůstanete pouze u základních faktů a věrného
vylíčení historických událostí, je to pozitivistický přístup a… a to
prostě nestačí.* Proč? Není totiž důležité jen vědět, co kdy a kde se
stalo. Je potřeba i pochopit proč, znát souvislosti a následky, případně
i uvažovat o tom, z jakého důvodu to či ono ten který kronikář
zaznamenal právě takhle a proč naopak jiný viděl věci v odlišném světle.
A v neposlední řadě by si autor měl být vědom i toho, že je tu rozdíl v
tom, čemu říkáme mentalita a že existují i dějiny mentalit.
Ačkoli to, o čem budu psát dál, je do určité míry platné i pro starší
období, budu nadále mluvit převážně o (západo)evropském středověku –
přesněji o středověku dlouhého trvání, který zahrnuje přibližně 15.
století evropských dějin od stěhování národů až do průmyslové revoluce
19. století (k tzv. dlouhému středověku viz Jacques LeGoff, Středověká
imaginace, nakladatelství Argo, Praha 1998, s. 32-38.). Zároveň je třeba
upozornit, že prostor jednoho, navíc relativně krátkého článku umožňuje
pouze hrubý nástin a není možné zacházet do přílišných detailů – spíš
mi jde o to ukázat, co všechno je ještě třeba brát v potaz a nad čím by
se měl autor ideálně zamyslet.
Byli lidé ve středověku jiní než my? Odpověď zní ano i ne. Každý
jeden z nás má předky, kteří prožili svůj život ve středověku – to je
nezpochybnitelný fakt. Naši předkové byli stejně jako my lidmi z masa a
kostí. Jsem přesvědčená o tom, že například lidské emoce se v průběhu
věků nemění, takže i středověcí lidé byli smutní, veselí, zoufalí,
rozhněvaní i rozzuření, šťastní či přímo rozjaření a tak podobně. Máte
za to, že například takový Karel IV. nebyl nikdy docela obyčejně lidsky
naštvaný? Já myslím, že určitě byl. I knížata a králové totiž prožívají
radost a smutek a chodí na velkou jako všichni normální lidé.** Co se
však rozhodně měnilo a mění, a to i v horizontu kratším než jsou celá
staletí, je projevování emocí navenek, které do značné míry též podléhá
společenskému úzu. Projevování emocí tedy není nic konstantního – nejen v
čase a ale i v prostoru a v rámci různých společenských tříd a
sociálních skupin.
Zároveň je třeba myslet na to, že naši předkové měli diametrálně
odlišné vnímání světa, než je to naše. Což bylo samozřejmě dané
prostředím, v němž žili, i vědomostmi, které měli, respektive spíše
neměli, dostupností informací i tím, jak rychle se zprávy šířily.
Důležité je, že středověcí lidé byli lidé religiózní. To je fakt, který nelze opomíjet. Víra hrála v životě středověkého člověka zásadní roli, ateismus, jak jej známe dnes, tehdy prakticky neexistoval. Ne, že by byli všichni hluboce věřícími křesťany zachovávajícími všechny církevní předpisy, ovšem poněkud zjednodušeně se dá říct, že všichni středověcí lidé v něco věřili a bylo pro ně nemyslitelné představit si svět a přírodu bez Stvořitele. Většina středověkých Evropanů věřila v Boha – různě zapáleně či vlažněji a samozřejmě je třeba brát v potaz také to, jak se šířilo křesťanství a jak se v různých oblastech upevňovalo. Někteří věřili v přírodní síly (a stará pohanská božstva) či rozličné nadpřirozené bytosti – což se překvapivě nemuselo vylučovat s křesťanskou vírou v Boha. Důležitým fenoménem jsou i různé hereze, které se průběžně objevovaly a byly potlačovány. Významnou roli měla víra v posvátné v širokém slova smyslu – ať už se jednalo o předměty (viz např. i sbírání ostatků světců), rituály, gesta či určitou posvátnost liturgických jazyků. Samostatnou kapitolu by pak mohly tvořit různé pověry, nad kterými naši předkové rozhodně tak bezstarostně nemávli rukou, jako většina z nás dnes. Ostatně mnoho z původně středověkých či ještě starších pověr je i v naší společnosti dosud relativně živých. Důležité byly také sny, k nimž ovšem zaujímal středověk poněkud ambivalentní postoj. Zejména v raném středověku na ně bylo často pohlíženo s nedůvěrou. Vykladači snů, jak je znala antika, byli potlačeni, což ovšem neznamenalo, že se lidé o výklad svých snů nadále nepokoušeli (sami nebo s tajnou pomocí „specialistů“). K určité rehabilitaci snů i jejich výkladu pak dochází ve vrcholném středověku, ve středověku pozdním se výklad snů často vázal k astrologii.
Důležité je, že středověcí lidé byli lidé religiózní. To je fakt, který nelze opomíjet. Víra hrála v životě středověkého člověka zásadní roli, ateismus, jak jej známe dnes, tehdy prakticky neexistoval. Ne, že by byli všichni hluboce věřícími křesťany zachovávajícími všechny církevní předpisy, ovšem poněkud zjednodušeně se dá říct, že všichni středověcí lidé v něco věřili a bylo pro ně nemyslitelné představit si svět a přírodu bez Stvořitele. Většina středověkých Evropanů věřila v Boha – různě zapáleně či vlažněji a samozřejmě je třeba brát v potaz také to, jak se šířilo křesťanství a jak se v různých oblastech upevňovalo. Někteří věřili v přírodní síly (a stará pohanská božstva) či rozličné nadpřirozené bytosti – což se překvapivě nemuselo vylučovat s křesťanskou vírou v Boha. Důležitým fenoménem jsou i různé hereze, které se průběžně objevovaly a byly potlačovány. Významnou roli měla víra v posvátné v širokém slova smyslu – ať už se jednalo o předměty (viz např. i sbírání ostatků světců), rituály, gesta či určitou posvátnost liturgických jazyků. Samostatnou kapitolu by pak mohly tvořit různé pověry, nad kterými naši předkové rozhodně tak bezstarostně nemávli rukou, jako většina z nás dnes. Ostatně mnoho z původně středověkých či ještě starších pověr je i v naší společnosti dosud relativně živých. Důležité byly také sny, k nimž ovšem zaujímal středověk poněkud ambivalentní postoj. Zejména v raném středověku na ně bylo často pohlíženo s nedůvěrou. Vykladači snů, jak je znala antika, byli potlačeni, což ovšem neznamenalo, že se lidé o výklad svých snů nadále nepokoušeli (sami nebo s tajnou pomocí „specialistů“). K určité rehabilitaci snů i jejich výkladu pak dochází ve vrcholném středověku, ve středověku pozdním se výklad snů často vázal k astrologii.
Středověcí lidé se také báli, mnohdy i toho, čeho my se dnes už vůbec
nebojíme, a nebylo jim jedno, co s nimi, respektive s jejich
nesmrtelnou částí, bude po smrti. A samozřejmě věřili, že po smrti něco
bude. V této souvislosti je zajímavý i tzv. fenomén „dobré smrti“ –
která byla úplně jiná, než jak ji vnímáme dnes. Pokud totiž v dnešní
době zemře někdo náhle a ve spánku hovoříme často o tom, pokud se
jednalo o starého člověka, že měl dobrou smrt. Středověký člověk se
přesně takovéhle smrti bál, protože to znamenalo, že se na ni nemohl
náležitě připravit, podobně se bál i smrti utonutím a jiných způsobů
náhlého odchodu z tohoto světa. Ale i o tom by bylo možné mluvit hodně
dlouho, ostatně literatury k tématu smrti a jejího vnímání existuje
požehnaně.
Shrnuto a podtrženo: Pokud váš hrdina, který žije ve středověkém
prostředí, nevěří v nic nadpřirozeného, dovolím si to říct naplno: Je
divný. Samozřejmě, jedná-li se o historickou fikci s prvky sci-fi a
tento člověk sem přicestoval časem a vlastně do této doby vůbec nepatří,
je všechno v pořádku (jen si musí dát pozor, aby mu brzy nebylo hodně,
ale opravdu hodně horko). Pokud je to však postava, o níž autor tvrdí,
že se v dané době narodila a vyrostla, je to postava nevěrohodná.
Protože víra v nadpřirozeno ovlivňovala život středověkého člověka
skutečně velice silně.
Ke všemu tomu uvažování, které jsem stručně předestřela na
předcházejících řádkách, existuje velice pestré množství literatury.
Pokud chcete takový základní exkurs do středověké mentality, přečtěte si
„Legendu o Ostojovi“ od Zdeňka Smetánky, relativně nedávno vyšla v
novém vydání, takže by měla být docela dobře k sehnání. Za sebe mohu
tuhle knihu jen a jen doporučit.
Samozřejmě, pokud se chcete skutečně věnovat psaní příběhů z reálného
historického prostředí, budete těch zdrojů potřebovat víc. Mnohem víc. A
věrohodných zdrojů. Ale o tom, budete-li mít zájem a já síly a čas a
požehnání Triumvirátu, třeba někdy příště…
* Navíc literární dílo není učebnice dějepisu, ač si to bohužel někteří autoři pletou.
** Možná se divíte, proč to tu píši, ale u některých historických románů jsem ze skutečných historických osobností, jak je autor vylíčil a jak strojeně je nechal promlouvat, skutečně až měla dojem, že snad ani na tu velkou nechodí…
** Možná se divíte, proč to tu píši, ale u některých historických románů jsem ze skutečných historických osobností, jak je autor vylíčil a jak strojeně je nechal promlouvat, skutečně až měla dojem, že snad ani na tu velkou nechodí…
Komentáře
Okomentovat