Kukuřice, krocani a… ne, to rozhodně není všechno

Článek o psaní publikovaný poprvé na Triumvirátu, a to 16. září 2015

Následující text je primárně nikoli však výlučně určen těm, kteří se ve svých dílech pohybují v reálném historickém prostředí. Máte-li svůj vlastní svět, jste do značné míry svobodnější, byť i tak je třeba, abyste se přinejmenším zamýšleli nad určitými principy fungování společnosti na daném stupni vývoje. Což je ostatně téma, jehož se články na Triumvirátu již opakovaně dotkly.

Zasadíte-li děj příběhu do skutečného historického prostředí – ať už píšete klasický historický „román“ anebo si pohráváte s alternativami či vnášíte do reálného světa prvky fantastiky – klade to na vás jako na autora, ať chcete nebo ne, určité nároky (takže si rozmyslete, jestli se do toho opravdu pustíte). Musíte totiž vědět, o čem píšete, a to pokud možno více než jen rámcově, při psaní byste měli navíc uvažovat nejen nad vlastním příběhem, ale i nad prostředím, v němž se odehrává.

Tady se můžeme vrátit k té kukuřici a krocanům v nadpisu: To, že některé potraviny přišly do Evropy až po objevení Ameriky, se dá považovat za obecně známou věc. Mohlo by se tedy zdát jasné, že i mladého a začínajícího autora napadne, že popisovat ve svém příběhu zasazeném do Evropy vrcholného středověku kukuřičné lány, nebude dobrý nápad. Protože tohle přece ví každý. Omyl! Před nedávnem jsem četla román odehrávající se v Anglii 12. století a hradní pán zde kontroloval úrodu kukuřice. Ne, nevymýšlím si. V tomto případě se sice nepochybně jednalo o chybu překladatele, který jako kukuřici přeložil mnohem obecnější anglické slůvko „corn“ tedy obilí. Ovšem pokud je schopný takovou chybu spáchat překladatel, skutečně se jí nemůže dopustit i autor?

Jenže ono nejde jen o tu kukuřici a krocany, případně jiné plodiny či importované vymoženosti (středověký rytíř si dýmčičku nezakouří a bumerangem házet nebude). Pokud totiž chcete, aby váš příběh nestál na hliněných nohou, aby měl něco navíc, aby dýchal atmosférou a aby to, o čem píšete, bylo věrohodné, pouze se základními informacemi nevystačíte.

Je nabíledni, že jsou-li vaši hrdinové skutečnými historickými osobnostmi, je žádoucí si o nich něco zjistit, než je ve svém textu „oživíte“. Nejspíš si i leccos zjistíte o době a prostředí, v nichž se vaši hrdinové – ať už ti obecně známí, méně známí či zcela smyšlení – pohybují. Jenže pokud zůstanete pouze u základních faktů a věrného vylíčení historických událostí, je to pozitivistický přístup a… a to prostě nestačí.* Proč? Není totiž důležité jen vědět, co kdy a kde se stalo. Je potřeba i pochopit proč, znát souvislosti a následky, případně i uvažovat o tom, z jakého důvodu to či ono ten který kronikář zaznamenal právě takhle a proč naopak jiný viděl věci v odlišném světle. A v neposlední řadě by si autor měl být vědom i toho, že je tu rozdíl v tom, čemu říkáme mentalita a že existují i dějiny mentalit.

Ačkoli to, o čem budu psát dál, je do určité míry platné i pro starší období, budu nadále mluvit převážně o (západo)evropském středověku – přesněji o středověku dlouhého trvání, který zahrnuje přibližně 15. století evropských dějin od stěhování národů až do průmyslové revoluce 19. století (k tzv. dlouhému středověku viz Jacques LeGoff, Středověká imaginace, nakladatelství Argo, Praha 1998, s. 32-38.). Zároveň je třeba upozornit, že prostor jednoho, navíc relativně krátkého článku umožňuje pouze hrubý nástin a není možné zacházet do přílišných detailů – spíš mi jde o to ukázat, co všechno je ještě třeba brát v potaz a nad čím by se měl autor ideálně zamyslet.

Byli lidé ve středověku jiní než my? Odpověď zní ano i ne. Každý jeden z nás má předky, kteří prožili svůj život ve středověku – to je nezpochybnitelný fakt. Naši předkové byli stejně jako my lidmi z masa a kostí. Jsem přesvědčená o tom, že například lidské emoce se v průběhu věků nemění, takže i středověcí lidé byli smutní, veselí, zoufalí, rozhněvaní i rozzuření, šťastní či přímo rozjaření a tak podobně. Máte za to, že například takový Karel IV. nebyl nikdy docela obyčejně lidsky naštvaný? Já myslím, že určitě byl. I knížata a králové totiž prožívají radost a smutek a chodí na velkou jako všichni normální lidé.** Co se však rozhodně měnilo a mění, a to i v horizontu kratším než jsou celá staletí, je projevování emocí navenek, které do značné míry též podléhá společenskému úzu. Projevování emocí tedy není nic konstantního – nejen v čase a ale i v prostoru a v rámci různých společenských tříd a sociálních skupin.

Zároveň je třeba myslet na to, že naši předkové měli diametrálně odlišné vnímání světa, než je to naše. Což bylo samozřejmě dané prostředím, v němž žili, i vědomostmi, které měli, respektive spíše neměli, dostupností informací i tím, jak rychle se zprávy šířily.
Důležité je, že středověcí lidé byli lidé religiózní. To je fakt, který nelze opomíjet. Víra hrála v životě středověkého člověka zásadní roli, ateismus, jak jej známe dnes, tehdy prakticky neexistoval. Ne, že by byli všichni hluboce věřícími křesťany zachovávajícími všechny církevní předpisy, ovšem poněkud zjednodušeně se dá říct, že všichni středověcí lidé v něco věřili a bylo pro ně nemyslitelné představit si svět a přírodu bez Stvořitele. Většina středověkých Evropanů věřila v Boha – různě zapáleně či vlažněji a samozřejmě je třeba brát v potaz také to, jak se šířilo křesťanství a jak se v různých oblastech upevňovalo. Někteří věřili v přírodní síly (a stará pohanská božstva) či rozličné nadpřirozené bytosti – což se překvapivě nemuselo vylučovat s křesťanskou vírou v Boha. Důležitým fenoménem jsou i různé hereze, které se průběžně objevovaly a byly potlačovány. Významnou roli měla víra v posvátné v širokém slova smyslu – ať už se jednalo o předměty (viz např. i sbírání ostatků světců), rituály, gesta či určitou posvátnost liturgických jazyků. Samostatnou kapitolu by pak mohly tvořit různé pověry, nad kterými naši předkové rozhodně tak bezstarostně nemávli rukou, jako většina z nás dnes. Ostatně mnoho z původně středověkých či ještě starších pověr je i v naší společnosti dosud relativně živých. Důležité byly také sny, k nimž ovšem zaujímal středověk poněkud ambivalentní postoj. Zejména v raném středověku na ně bylo často pohlíženo s nedůvěrou. Vykladači snů, jak je znala antika, byli potlačeni, což ovšem neznamenalo, že se lidé o výklad svých snů nadále nepokoušeli (sami nebo s tajnou pomocí „specialistů“). K určité rehabilitaci snů i jejich výkladu pak dochází ve vrcholném středověku, ve středověku pozdním se výklad snů často vázal k astrologii.

Středověcí lidé se také báli, mnohdy i toho, čeho my se dnes už vůbec nebojíme, a nebylo jim jedno, co s nimi, respektive s jejich nesmrtelnou částí, bude po smrti. A samozřejmě věřili, že po smrti něco bude. V této souvislosti je zajímavý i tzv. fenomén „dobré smrti“ – která byla úplně jiná, než jak ji vnímáme dnes. Pokud totiž v dnešní době zemře někdo náhle a ve spánku hovoříme často o tom, pokud se jednalo o starého člověka, že měl dobrou smrt. Středověký člověk se přesně takovéhle smrti bál, protože to znamenalo, že se na ni nemohl náležitě připravit, podobně se bál i smrti utonutím a jiných způsobů náhlého odchodu z tohoto světa. Ale i o tom by bylo možné mluvit hodně dlouho, ostatně literatury k tématu smrti a jejího vnímání existuje požehnaně.

Shrnuto a podtrženo: Pokud váš hrdina, který žije ve středověkém prostředí, nevěří v nic nadpřirozeného, dovolím si to říct naplno: Je divný. Samozřejmě, jedná-li se o historickou fikci s prvky sci-fi a tento člověk sem přicestoval časem a vlastně do této doby vůbec nepatří, je všechno v pořádku (jen si musí dát pozor, aby mu brzy nebylo hodně, ale opravdu hodně horko). Pokud je to však postava, o níž autor tvrdí, že se v dané době narodila a vyrostla, je to postava nevěrohodná. Protože víra v nadpřirozeno ovlivňovala život středověkého člověka skutečně velice silně.

Ke všemu tomu uvažování, které jsem stručně předestřela na předcházejících řádkách, existuje velice pestré množství literatury. Pokud chcete takový základní exkurs do středověké mentality, přečtěte si „Legendu o Ostojovi“ od Zdeňka Smetánky, relativně nedávno vyšla v novém vydání, takže by měla být docela dobře k sehnání. Za sebe mohu tuhle knihu jen a jen doporučit.

Samozřejmě, pokud se chcete skutečně věnovat psaní příběhů z reálného historického prostředí, budete těch zdrojů potřebovat víc. Mnohem víc. A věrohodných zdrojů. Ale o tom, budete-li mít zájem a já síly a čas a požehnání Triumvirátu, třeba někdy příště…

---

* Navíc literární dílo není učebnice dějepisu, ač si to bohužel někteří autoři pletou.
** Možná se divíte, proč to tu píši, ale u některých historických románů jsem ze skutečných historických osobností, jak je autor vylíčil a jak strojeně je nechal promlouvat, skutečně až měla dojem, že snad ani na tu velkou nechodí…