Cizinec

Povídka se umístila mezi finálovými texty Ceny Karla Čapka v kategorii Povídka a byla publikovaná ve sborníku Mlok 2017. Náleží do Čajového cyklu.

Děj začíná na sklonku léta 2016 ve fiktivní pohraniční vesnici Horní Suchovice. Hlavními hrdiny jsou advokátka Ludmila Plávková (Lola) a její bratranec Jiří Ronček (Šorš), jako vedlejší postavy se zde objevují i další členové rodiny: Šoršova sestra Helena, Lolina matka Marie Plávková, babička Eliška Rončková a její sestřenice Františka Kosíková.

Horní Suchovice, kde se Lola se Šoršem zdrží neplánovaně přes noc behem své dovolené, vypadají jako docela obyčejná vesnice. Stane se tu však zločin a na světlo vyplouvá téměř zapomenuté tajemství. Co o tom ví stařičký pamětník? Jaké svědectví vydají archivy? Podaří se v závěru této fantasy detektivky odhalit, kdo onu srpnovou noc doopravdy vraždil.

Ukázka z povídky:

„Vy ste od policie, že?“ zavolal na ně od jednoho domku jakýsi stařík.

Šorš se otočil. „Proč myslíte?“ zeptal se zamračeně.

„Takže ste,“ pravil spokojeně stařeček ve vyšisované flanelové košili, křivě zastřižené vlasy měl úplně bílé, stejně tak i bradku a trochu přerostlý knírek. Lola odhadovala, že je mu nejméně osmdesát. „Taky sem sloužil, kamaráde, poznám policajta skoro po čuchu,“ zasmál se skřípavě. „Zaslech sem v krámě, že prý… že prý tu mladou brigádnici od Vitáska, že ji v noci někdo zabil.“

Šorš Lole pohledem naznačil, aby šli blíž.

„To víte, na vesnici se takový zvěsti šíří rychle,“ pokračoval muž. „Taky sem cestou dom viděl auta kluků od mordparty.“

„My…“ začala Lola, ale bratranec jí stiskl ruku, aby mlčela.

„Ano, jsem od policie. To jste poznal správně, pane…“

„Korka. Nadstrážmistr Josef Korka,“ usmál se a naznačil zasalutování.

„Kapitán Jiří Ronček,“ představil se Šorš. „Víte něco, co by mohlo pomoci vyšetřování, pane kolego?“

Když ho tak oslovil, stařeček se celý rozzářil. „Přímo ne, soudruhu kapitáne. Jestli se to stalo dneska v noci, nic sem neviděl ani neslyšel. Ale řek vám už někdo, soudruhu kapitáne, že se tu takovejhle mord nestal prvně?“

„O tom se nikdo nezmínil,“ zamračil se Šorš.

„Bodejť,“ pokýval hlavou bělovlasý nadstrážmistr. „Vitáskovi koupili barák tak před patnácti lety, kuchařka dojíždí z Podolenic a Maňa, i když je vodsaď, se tehdá učila v Pelhřimově nebo v Prostějově nebo tak ňák. I ti, co se pamatujou, o tom mluví hodně málo. To dá rozum, nikdo na takový věci nevzpomíná rád,“ rozhodil rukama. „Bylo to ve třiaosmdesátým, taky v létě. Zavolali nás tady k tomu. Byla to teda řezničina, to vám povím, soudruhu kapitáne. Ta holka, byla tu na prázdninách u tety, byla rozkuchaná jako prase na zabíjačce. Udělal to jeden cikán, z východního Slovenska. Dostal za to provaz. Řešilo se u soudu, že prý udělal nápodobu vraždy, jaká se tu stala po válce. To já tu ještě nebyl, sloužil sem u útvaru v Písku. Tehdá se k tomu přiznal nějaký Horváth, byl tento, jak se tomu dneska odborně říká… déviant. Taky ho oběsili.“

„Dědo!“ ozval se z chodby podrážděný hlas, vzápětí vyšla před dům statná čtyřicátnice. „Snad zas někomu nevalíš do hlavy ty svý bludy!“ zamračila se. „Vykládal vám, jak byl vyšetřovatel u policie, že jo?“ obrátila se na Lolu s Šoršem. „No,“ vzdychla unaveně, „děda už má svý roky a má to tady docela pomotaný,“ poklepala si na čelo, aniž brala ohled na to, že stařeček slyší každé slovo. „Pojď, dědo,“ vzala ho za paži. „Deme dom. Dáš si kafe a buchtu. A pak si zdřímneš.“ Ve dveřích se znovu otočila na Lolu s Šoršem: „Ještě jednou se omlouvám. Děda má tendence se s každým vybavovat. Už nerozlišuje, co se stalo doopravdy a co si k tomu vybájil. Někdy si hrozně vymýšlí, hlavně aby ho lidi poslouchali.“

„Myslíš, že si to vymyslel?“ tázala se tiše Lola, když znovu osaměli.

Šorš pokrčil rameny. „Vrátíme se.“

„To, co říkal, se dá všechno ověřit,“ uvažovala nahlas. „Jestli se tu skutečně staly už dvě brutální vraždy, musí k tomu být spisy na soudě, ten starší už asi spíš v archivu.“

„Stejně jako musí být záznamy, jestli pan Korka skutečně pracoval u nás.“

„Mně se to nezdá, Šorši,“ hlesla Lola stísněně.

„Že Korka dělal u policajtů?“

Zavrtěla hlavou. „Ne. Je to…“ nadechla se. „Jako kdyby tu něco bylo. Něco, co sem nepatří. Dělá se mi z toho až zle.“

Střelil po ní znepokojeným pohledem, ale neřekl nic.

Když se vrátili k pohostinství, zadržený už seděl v policejním autě. Pod okem se mu vybarvoval monokl, jak se záhy dozvěděli od nadporučíka Marovského, při zatýkání se nejprve pokusil o útěk a pak kladl odpor.

„Dík za pomoc, Jiří,“ potřásl Marovský Šoršovi pravicí. „Máme ho, tak frčíme, čeká nás ještě fůra práce. Od vás bych, paní doktorko, potřeboval, abyste se v týdnu stavila u nás na oddělení. Tak ještě jednou díky a nashle,“ rozloučil se, jakmile mu to Lola slíbila.

Sledovala, jak otvírá dveře služební škodovky a chystá se nastoupit. „Jsem advokátka,“ vyhrkla.

Překvapeně se otočil. „To já přece vím.“

„Nechte mě, prosím, dát zadrženému moji vizitku.“

Šorš na ni vyvalil oči, nadporučík se krátce zasmál. „Jo ták. No, že jste Jiřího sestřenka, tak teda budiž. Ale nevím, paní doktorko, jestli vám nějaká neziskovka, co se o tadyty migranty stará, zacáluje palmare.“

„Každopádně děkuju,“ obdařila ho Lola úsměvem, na němž si dala opravdu záležet.

„Tak prosím, paní doktorko, ale rychle, jo. Fakticky už musíme letět,“ připomněl Marovský.

Na zadním sedadle se choulil tmavovlasý muž se želízky na rukou.

Lola věděla, že má extrémně málo času a že z té chvilky potřebuje vytěžit co nejvíc. „Jsem advokátka, pane Sherazi,“ řekla pomalu anglicky a doufala, že jí cizinec rozumí. „Máte právo na obhájce. Můžete si mne vyžádat, zatelefonujte mi.“ Vtiskla mu do dlaně vizitku. Špičkami prstů pravé ruky přitom na jeho zápěstí rychle nahmátla místo, kde měl tepnu. Pohlédla mu zpříma do očí.

Zhluboka se nadechl, díval se na ni s jistým děsem.

Lola se soustředila tak, že snad chvíli ani nedýchala, její prsty na mužově tepu a oční kontakt musely vydržet co nejdéle.

„No, tak vizitku má, můžeme jet,“ ozval se Marovský netrpělivě.

Narovnala se. „Děkuju.“

Sedla si v lokále na židli. Musela si to všechno utřídit. Bylo toho moc. A bylo to strašně zmatené. A bohužel měla málo zkušeností…

„Ludmilo!“ obořil se na ni Šorš, který vpadl dovnitř hned za ní.

„Nech mě chvíli v klidu,“ vyzvala ho se zavřenýma očima.

„Ty káčo pitomá, nemysli, že nevím, co‘s udělala!“

„V tom případě mi nech uvařit čaj,“ odvětila stroze.

O něco později před ni postavil kouřící hrnek s temně hnědou, po bergamotu vonící tekutinou a třemi kostkami cukru. Posadil se na protější židli, měřil si ji nesouhlasným pohledem, ale mlčel.

Byl to silný, poměrně kvalitní earl grey a Lola ho vypila tak rychle, jak si jen troufla, aby si nespálila pusu. „Děkuju, Šorši,“ řekla potom a vstala. Udělala však sotva krok a skácela se na zem.

Šorš si povzdychl. Čekal, že to dopadne přesně takhle…

Celou povídku naleznete v tomto sborníku.