Hostitel

V prosinci loňského roku byl na Fénixconu v Brně pokřtěn nový Kočas - v němž je mimo jiných i moje povídka, a to "jubilejní" desátá, která mi vyšla tiskem.

 

Povídka má název Hostitel, odehrává se v roce 1970 a točí se hlavně kolem toho, kam zmizel student průmyslovky Julius Veselka. Skutečně se pokusil o emigraci, jak jej podezřívá StB, anebo je všechno trochu jinak?

Komu by se povídka "Hostitel" mohla líbit?
Například těm, kdo mají rádi fantasy v civilních kulisách.
Nebo třeba těm, kdo rádi čtou o objasňování záhadných věci – i když v tomto případě se, řekla bych, nejedná úplně o detektivku.
A samozřejmě těm, kdo si oblíbili "Čajový cyklus."

UKÁZKA:

(Hlavní hrdinka Eliška Rončková je předvedena k výslechu na StB)
...
Seděla na židli zcela nehnutě a upřeně pozorovala soudruha Švarce. Jejich pohledy se setkaly jen na okamžik, ale stačilo to, aby dohlédla až k tomu, že za války psal své příjmení „Schwarz“ a že je to bezskrupulózní svině, která chrochtá s každým režimem. Křestním jménem byl Dobromil. Což se k němu vůbec, ale vůbec nehodilo.
Měřil si ji pohledem vzteklého psa. „Ony vás ty vtípky přejdou, soudružko! To vám garantýruju! Co víte o básničce, která se objevila na zdi školy?“
„Básničce?“
Koukl do svých poznámek. Odkašlal si: „Hubte rusy, škodí spíži, sežerou i těsto v díži. Škodná je to, hnusný hmyz, v republice na odpis. A kdo rusy nehubí, ten ať se tím nechlubí.“
„O té nevím nic víc, než že ji školník dost rychle smyl.“
„Autorem je Julius Veselka, student třetího ročníku. Váš žák, soudružko Rončková. Váš žák!“
Na takovou zjevnou pravdu nemělo smysl reagovat.
„Tak takhle vy vedete svěřenou mládež, soudružko?! K urážení našich sovětských bratrů?!“
„Prosím? Byla to nevinná básnička o hubení hmyzu.“
„Ach jistě! Proč chodí Veselka k vám domů?“ uhodil na ni. „A to pravidelně, soudružko, pravidelně!“
„Kondice. Dávám mu hodiny.“
„Veselka je v dobré kondici, vždyť závodně plave. Navíc je jedničkář, takže nepotřebuje ani doučování!“
Za jiné situace by jí to přišlo k smíchu. „Je premiant právě proto, že chodí na hodiny navíc.“
„Ale nepovídejte, soudružko Rončková, nepovídejte! Z důvěrného zdroje víme, že vybrané studenty učíte francouzsky. Doma!“
Psací stroj klapal.
Z důvěrného zdroje? Nemusela hádat. „Copak tohle už se nesmí?“
„Soudružko,“ pohlédl na ni s rádoby shovívavým otcovským úsměvem, „přiznejte se hned a bez vytáček. Bude to lehčí pro vás i pro vaši rodinu.“
„Nechápu, k čemu bych se měla přiznávat. Ano, dávám některým studentům hodiny francouzštiny. Znovu se ptám, jestli se to nesmí.“
„Tady přece nejde o výuku. Ti chlapci, chlapci, které máte vést k socialistickým hodnotám, se u vás připravují na emigraci. Přinejmenším. Francouzština je buržuázní jazyk.“
„Francouzština je jazyk Voltairův, Hugův a Balzacův. A taky Robespierrův, samozřejmě. Tenhle pán vám bude možná bližší.“
Šokovaně sledovala, jak si ta jména poznamenává.
„Robspjér,“ zopakoval s uspokojením. „A křestním?“
„Maximilien,“ odvětila automaticky.
„Francouz, že jo! Já to věděl! Mně bylo hned jasné, že se stýkáte s imperialistickými nepřáteli naší socialistické vlasti.“ Mrkl do svých poznámek. „Samozřejmě! Loni v létě jste byla v Paříži na… sym-sympózjů jako tlumočnice. Navštívila jste tam toho Robspjéra, Voltéra, Yga nebo Balsáka? A proč jste to po návratu neuvedla do dotazníku?!“ Znovu poklepal tužkou na lejstra před sebou a nasládle se usmál. „No, soudružko, vemte jed, že vy už se nepodíváte ani do Jugoslávie, natož na západ! Leda byste byla rozumná a pěkně s námi spolupracovala.“
Mohla čekat, že k tomu dojde. „Nikdy a za žádných okolností,“ odvětila tiše.