Mstitel

Mstitel je povídka ze starmelského světa, která se umístila na pátém místě v soutěži O dračí řád 2017.



Hlavním hrdinou je mladý Armin ze Starmelu, který nad otcovou rakví přísahá, že pomstí smrt svého staršího bratra. Když se mu záhy naskytne příležitost, vydává se s malou družinou na druhou stranu hor, aby dostihl obávaného záhorského vůdce Halwara Halwarina.

Ukázka:

Stovkami kroků ušlapaného hradního nádvoří se dotkly první sluneční paprsky. Zastihly zde nejen Armina a jeho strýce, který se v noci vrátil z průsmyků, ale i celou družinu. Armin byl prostovlasý, ve slavnostním bílém oděvu s na hrudi vyšitým rodovým znakem, jímž byla černá vlčí hlava. V předních řadách shromážděné družiny stáli vladyčníci, tedy mladší synové z vladyckých rodin, elitní skupina válečníků doživotně sloužících starmelským pánům, za nimi všichni ostatní. Jako první k Arminovi přistoupil jeho strýc a přísahal mu stejně, jako to předchozího dne učinil malý Joachim. Přestože starmelskými pány byli všichni dospělí muži v rodině, v čele rodu stál vždy nejstarší syn hlavní rodové linie. Ještě předtím, než novému suverénovi slíbili věrnost všichni ostatní, nechal si Arminův strýc podat meč, s nímž zesnulý starmelský pán vyjel do svého posledního boje. Byla to vzácná starobylá zbraň z nesmírně ceněného namodralého kovu, mersenský meč, jenž se v rodině předával z otce na syna již dvanáct generací. Armin jej od strýce převzal s mírnou úklonou a pevně stiskl rukojeť. Otec mu rodovou zbraň nikdy nesvěřil, dokonce se jí ani jedinkrát nesměl dotknout, byť jen na chviličku. Thelf-Sören to privilegium měl. Armin, sám nespatřený, viděl, jak otec svému čerstvě dospělému prvorozenému dovolil mersenský meč potěžkat a zkusit si s ním několik cvičných výpadů do vzduchu. „Jednou bude tvůj,“ řekl potom s pýchou.

Jenže nebyl. Už po staletí se tradovalo, že Stinný průsmyk přinese v každé generaci smrt jednomu ze starmelských pánů. Thelf-Sören tam našel tu svoji. Nebylo mu ještě ani sedmnáct, když jej zabil vůdce jednoho ze záhorských klanů, obávaný Halwar Halwarin. Smrt staršího syna byla pro otce těžkou ranou. Armin jako by ho znovu viděl, jak stojí právě tady na nádvoří před otevřenou rakví, jak se těžce opírá o rameno své sestry a pláče. Armina to tehdy šokovalo. Jistě, pro Thelfa-Sörena truchlili všichni, i on, ale otcův žal byl tak plný skutečné bolesti! Naříkal by stejně, kdyby byl na místě staršího bratra on, Armin? Tou otázkou se zabýval často, ale před otcem ji nikdy nevyslovil. Nikdy k tomu nenašel odvahu.

Bratrovou smrtí se stal Armin dědicem rodového majetku. Dle práva mohl prvorozeného snadno nahradit, jeho místo v otcově srdci však nikdy nezaujal. Možná se o to ani nesnažil, možná se o to nesnažil dost… Zlostně stiskl zuby. Nechtěl být jen náhražkou Thelfa-Sörena!

Ačkoli byly zbraně starmelských pánů uchovávány v Dubové komoře, mersenský meč si jeho držitel zpravidla ponechával u sebe. I kdyby tomu tak nebylo, Armin by se od něj dnes odloučit nedokázal. Už na první dotyk cítil, že je ten meč jiný než všechny ostatní, které měl kdy v ruce. Odpoledne si vyzkoušel, jak se mu s ním bude zacházet, a po pravdě: nemohl se té úžasné zbraně nabažit. Překvapilo ho, že je poměrně lehká, současně však perfektně vyvážená, potřebně pružná a zároveň pevná; navíc věděl, že vražedně ostrá čepel potřebuje jen málokdy přebrousit. Byl to dokonalý meč! Jeho myslí pomalu prosakovalo vědomí, že nyní je opravdu jeho.

Večer nemohl dlouho usnout, snad kvůli starostem, které na něj začaly doléhat. Po pohřbu bude muset objet celé území, dát se vidět jako dědic a nový pán, přijmout přísahy…

Spánek mu potřebný odpočinek nepřinesl. Zdál se mu divoký sen, kdy stále s někým bojoval či před kýmsi utíkal. A nakonec se mu v tom snu zjevil jeho bratr.

Armin procitl ještě před úsvitem. Dlouho seděl na lůžku, pažemi si objímal kolena, mlčel a díval se do tmy. Věděl, že to nebyl obyčejný sen – stejně jako těch několik předtím, kdy za ním Thelf-Sören přišel. V horách se věřilo, že mrtví stojí mimo čas a znají minulost, přítomnost i budoucnost, někdy se dokonce tradovalo, že vidí do srdcí živých. „Bratříčku,“ řekl mu v tom snu Thelf-Sören. „Bratříčku!“ Nic jiného. Proč ho oslovoval, jako kdyby byl malým chlapcem? Proč za ním vůbec přicházel? Co mu chtěl? Proč se pořád vracel? Poprvé se to stalo jen pár týdnů po bratrově smrti. Tehdy Armin viděl Thelfa-Sörena s krvavou ránou na hrudi, vztahoval k němu ruce, ale neřekl nic. Pak se usmál a Armin tomu vůbec nerozuměl. Rozhodl se svěřit otci. Starmelský pán jej vyslechl mlčky. I potom byl ještě nějakou dobu zticha – a nakonec ho chvějícím se hlasem poslal pryč. Armin se urazil a o žádné další bratrově návštěvě už mu neřekl. Bylo jich ještě několik: když den po svých patnáctinách poprvé zabil, když to vypadalo, že babička umře, když poprvé nocoval pod hvězdami jako velitel průzkumného oddílu a v hloubi duše se strašně bál, aby neselhal, a naposledy před půl rokem, kdy se tvrdě pohádal s otcem, jenž ho plánoval oženit s imberlijskou princeznou a vychvaloval mu ji, jako kdyby to byla kobyla obzvlášť vhodná na chov. Armin si nebyl jistý, jaké měly návštěvy Thelfa-Sörena smysl, věděl však jedno: rozhodně o ně nestál!