Cizinec - zajímavosti a detaily
Povídka Cizinec vyšla ve sborníku Mlok 2017. Náleží do Čajového cyklu.
Prvotní inspirace k napsání povídky přišla v létě 2015, když jsme byli s mužem a dětmi na výletě na Cvilíně u Krnova. Když jsme se posléze vraceli zpět domů, odjížděli jsme vlakem z nádraží Krnov-Cvilín, které se mi stalo volnou inspirací pro nádraží v Horních Suchovicích, fiktivní vsi, kde se povídka Cizinec z větší části odehrává. Zajímavostí je, že ta úplně první scéna, která mě v tu chvíli napadla, je nakonec v povídce zcela marginální a objeví se zde pouze prostřednictvím vyšetřovacícho spisu, který zkoumá v archivu Lola. Je to příjezd učitelky Pírkové na nádraží:
Archiv byla moderní budova na kraji města. Lola měla v badatelně
připravený tlustý spis a archivářka dr. Bročková, teta její koncipientky, jí u
něj nechala lísteček, že kdyby cokoli potřebovala, má si ji nechat zavolat.
Lola byla nesmírně zvědavá, co se v Horních Suchovicích před těmi
šestašedesáti roky odehrálo, a tak se hned vrhla do práce.
Do Horních Suchovic byla v srpnu 1950 poslaná devatenáctiletá H.
Pírková, jakožto nová učitelka zdejší malotřídní školy. Národní výbor zařídil,
že bude bydlet u sedláka Kučery, jenž měl nevyužitý pokoj. L. Kučera získal
statek jako konfiskát po Němcích, v té době byl největším samostatným
hospodářem v Horních Suchovicích. Pírková přijela večerním vlakem, Kučera
pro ni na nádraží poslal povoz řízený Z. Horváthem. Učitelka si sedla vedle
něho na kozlík, což dosvědčilo několik jejích spolucestujících i průvodčí. Ta navíc
vypověděla, že Maďar sáhl mladé ženě na koleno, načež ona se od něj
s odporem odtáhla. Horváth, jenž byl u Kučery zaměstnán jen pár týdnů,
pocházel z maďarsko-slovenského pomezí, dle svědků byl málomluvný a
stranil se ostatních. Horváthem řízený povoz vidělo cestou přes vesnici několik
lidí, ve spise byla zaznamenána mimo jiných i výpověď s. H. Slecké, která tvrdila,
že jízda s Horváthem byla mladé učitelce zjevně nepříjemná a také je možné, že
ji cestou obtěžoval. Ještě téže noci byla Pírková znásilněna a brutálně
zavražděna…
Lola se probírala spisem a sílil v ní pocit nevolnosti. I tady byly
fotografie a černobílé působily ještě hrůzostrašněji než barevné. O tom, že se
jednalo o prakticky stejné provedení vraždy, jaká se stala v roce 1983 a
před týdnem, se nedalo pochybovat.
Pečlivě prošla všechny dokumenty, udělala si
poznámky, u obsluhy badatelny si vyžádala několik ověřených kopií. Ještě chvíli
pak seděla nad svými zápisky a nakonec poprosila, zda by jí mohli zavolat dr.
Bročkovou.
Zkoumání archivních pramenů má v příběhu důležité místo. A to nejen dokumentů z roku 1950, ale i archiválií mnohem starších. V původní verzi povídky byla tato pasáž delší a podrobnější než ta, kterou si můžete přečíst ve sborníku. Důvodem seškrtání byly připomínky mých betačtenářů, že já si to sice užívám, ale čtenáře to může trochu nudit. Argument jsem uznala a pasáž proškrtala. Text jsem ovšem zcela nevymazala, a to proto, abych je mohla případně zveřejnit později jako takový malý bonbonek pro čtenáře, kterým se povídka líbila.
Po návratu domů seděla
Lola nad svými poznámkami dlouho do noci. Měla opravdu o čem přemýšlet…
V roce 1884 došlo
k vraždě v domě č. p. 11, který tehdy patřil Theodoru Bauerovi,
jednomu z nejzámožnějších obyvatel obce. Obětí byla mladá děvečka, kterou
najali na výpomoc teprve před pár týdny, ráno ji našli v komoře celou
rozřezanou. Lékař, jenž ohledával tělo, dle poraněných genitálií usoudil, že
byla před smrtí násilím donucena k souloži. Ze znásilnění a vraždy byl
obviněn dráteník Imre Rybár, jenž přišel do vsi asi tři dny předtím. Bauerovic služka
ho viděla, jak s děvečkou předešlého dne žertoval přes plot, prý jí
dokonce dělal necudné návrhy. Sedlák Gerhard Meyer pak vypověděl, že když se
v noci vracel z hospody, zahlédl dráteníka, jak se plíží ve stínu
kolem domů. Rybár tu noc údajně přespával ve stodole na druhém konci vsi a neměl
žádné alibi, na místě činu se navíc našla jeho čapka. Ačkoli se zaklínal, že
nic neudělal a nikomu by neublížil, soud ho uznal vinným a vzhledem
k zvláště brutálnímu provedení vraždy jej odsoudil k trestu smrti
oběšením.
Případ z roku 1851
se stal rovněž koncem srpna, tentokrát se vše přihodilo v domě
sedláka Ludwiga Schwarze, Lola si pečlivě poznamenala, že se jednalo o č. p. 8.
Obětí byla opět teprve osmnáctiletá děvečka. Jelikož ji našli s roztrhanou blůzou,
vyhrnutou sukní a do široka roztaženýma nohama, všichni usuzovali, že byla před
smrtí zneuctěna. Přivolaný lékař navíc konstatoval rozsáhlá poranění krku a břicha.
Obvinění tentokrát padlo na nádeníka Janusze Chmiela, původem z Haliče. Lolu
vůbec nepřekvapilo, že se i v tomto případě jednalo o cizince, jenž byl ve
vsi teprve krátce a pro osudnou noc neměl žádné alibi. Na místě činu se našel
jeho knoflík a několik svědků (Lola si červenou tužkou podtrhla, že mezi nimi
byl i bývalý rychtář Gustav Lumberger) vypovědělo, že den před vraždou
s děvečkou dlouho a zřejmě i důvěrně rozmlouval. Chmiel měl ovšem štěstí,
neboť při převážení k soudu se mu podařilo uprchnout. I to bylo nakonec bráno
jako důkaz jeho viny. V roce 1851 bylo však ještě naštěstí poměrně snadné
se prostě „ztratit“.
O třiatřicet let dříve došlo
k vraždě ve stejném domě jako v roce 1983, tehdy patřil sedláku
Wilhelmu Götzovi. Jméno Götz se Lole zdálo povědomé, určitě se s ním
v poslední době někde setkala. Ale kde? Chvíli listovala svými poznámkami.
No jistě! Gerhard Götz, pravděpodobně Wilhelmův potomek, figuroval jako svědek
při vyšetřování vraždy v roce 1917. I tentorkát se všechno odehrálo podle
stejného schématu: oběť přišla do služby ke Götzovým pár týdnů před vraždou, nalezena
byla polonahá, zneuctěná a surově pořezaná na krku a na břiše. Obviněn byl potulný
medvědář z Uher. Na místě se našel jeho šátek, se zavražděnou prý
předchozího dne obhrouble žertoval, což dosvědčily Theresia Bauerin, manželka
sedláka Johanna Bauera, a Katharina Schwarzin, vdova po Friedrichu Schwarzovi. Skutečnost,
že se tu stále opakovala ta samá příjmení, byla přinejmenším znepokojivá. Medvědář
unikl oběšení jen o vlásek, ovšem třicet let těžkého žaláře byl možná ještě horší
trest.
Roku 1785 se vraždilo na
tomtéž odlehlejším statku, který v roce 1946 získal jako konfiskát po
původních obyvatelích sedlák Kučera. Těmi původními obyvateli byla rodina
Meyerových. Zavražděnou byla opět mladá, na statku teprve pár týdnů pracující
děvečka. Stejně jako všechny pozdější oběti byla i ona znásilněna, měla
rozpárané břicho a podříznutý krk. První ohledání mrtvé provedli přísežný
Friedrich Schwarz a rychtář Joseph Lumberger, který ještě téhož dne zajistil potulného
žebráka, jenž měl tento ukrutný čin spáchat. Na místě se našla jeho miska,
svědčila proti němu i rychtářova žena Johanna, která ho večer před vraždou viděla
jít do kopce k Meyerovu statku. Žebrák tvrdil, že je nevinný, misku že mu
prý někdo ukradl, ale stejně jako všem cizincům po něm mu to nebylo nic platné.
Jakmile s dr. Bročkovou
došly až sem, zajímala se Lola, zda se dá zjistit, jestli k podobným
vraždám došlo v Horní Suché i před rokem 1785. Záhy seznala, že mezi do
případu zapáleným kriminalistou a bádáním zaujatým historikem není zase až
takový rozdíl. Archivářka ji dokonce vzala do depozitáře a z té dlouhé
řady knih a kartonů se Lole skoro zatočila hlava. Prý pokud budou mít štěstí,
mohlo se něco dochovat v registratuře velkostatku, pod nějž Horní Suchá
spadala… Nedovedla si představit, jak mezi tím vším mohou cokoli najít to, ale
její průvodkyně to naštěstí věděla naprosto přesně. Do kanceláře se vrátily se
spisy z let 1752, 1719 a 1686, všechny starší dokumenty byly bohužel
zničeny při požáru.
V srpnu 1752 surově
zamordovali služebnou Karla Schwarze, v blízkém lese byl téhož den chycen
vojenský zběh pocházející odněkud z Korutan. Vrchnostenský soud jej předal
vojenské spravedlnosti, na konci spisu byla připojena lakonická poznámka, že muž
byl souzen nejen za násilí a mord, ale také za dezerci, popraven však mohl být
pouze jednou… O třiatřicet let dříve byla obětí služka u sedláka Bauera, za
jejíž vraždu oběsili hluchoněmého tuláka neznámého jména. Ve spise se dochovaly
i výslechy svědků, nebylo bez zajímavosti, že jedním z nejdůležitějších byl
sedlák Thomas Götz. Poslední spis pak obsahoval záznamy o zločinu, který
se stal roku 1686 na Meyerově gruntě. Zabitá dívka zde sloužila teprve krátce,
obviněným byl i tentokrát cizí vandrák, který se ve vsi objevil pár dní před
vraždou. Zadržel jej a první vyšetřování vedl rychtář Martin Lumberger, kromě
zhanobení a brutálního zavraždění děvečky jej nařkl i z několika krádeží.
Soud byl i v tomto případě rychlý a muže odsoudil k trestu smrti.
Čísla popisná nebyla sice
v té době ještě zavedena, nicméně vzhledem k jménům hospodářů, kteří
zavražděné dívky zaměstnávali, se dalo předpokládat, že se jedná stále o stejné
domy – což potvrdilo i nahlédnutí do pozemkových knih. Nejstarší začínala
v roce 1660, ovšem po požáru, který zničil všechny starší knihy i urbáře,
zde bylo pečlivě zaznamenáno nejen to, jaký dům, komu patří, ale i historie
jeho držby tak, jak byli pamětníci schopni dosvědčit. Pozdější č. p. 3, byla
rychta a dědičnými rychtáři byli v Horní Suché až do roku 1850
Lumbergerovi. Č. p. 8 patřilo rodu Schwarzů, údajně zde hospodařili již
v 16. století, majiteli č. p. 11 byli Bauerovi, a to také přinejmenším od
počátku 17. století. Na statku č. p. 14 žili Götzovi, podle zaznamenaného svědectví
vystavěli dům v době vlády císaře Rudolfa. Č. p. 27 byl tzv. Meyerův grunt
a nejstarším známým držitelem byl Bartolomeus Meyer, který se do Horní Suché přistěhoval
na sklonku třicetileté války. Předtím byl statek asi dvacet let zpustlý,
Bartolomeus Meyer se nicméně odvolával na to, že dříve patříval jeho dědovi. Kdy
přišli do Horní Suché Lumbergrovi, se zjistit nepodařilo, dr. Bročková se
nicméně domnívala, že i oni patří k těm několika málo starousedlickým
rodinám, které obývaly Horní Suchou již před třicetiletou válkou.
K vraždám tedy opakovaně
docházelo v pěti domech, rodinní příslušníci hospodářů se navíc pravidelně
objevovali v roli svědků. Náhoda? Na náhody už Lola v tomhle případu
nevěřila.
Pozorní čtenáři si jistě všimli, že v této verzi povídky ještě nejsou Horní Suchovice, vesnice se jmenuje Horní Suchá. Jméno vsi jsem nakonec změnila, aby nedošlo k nechtěné záměně se skutečně existující obcí.
Osobně je pro mne zajímavá i cesta od nápadu po sborník v souvislosti s naší rodinnou situací ;-). První nápad přišel, když jsme měli dvě děti ve věku dva roky a sedm let. První koncept povídky jsem napsala o půl roku později, v prvním trimestru těhotenství s naším nejmladším. Finální úpravy povídky jsem dělala s novorozencem na rukách (a to jako doslova), do soutěže jsem odesílala v listopadu 2016. Když sborník vyšel, náš nejmladší měl rok.
Komentáře
Okomentovat